Příběh o velkém strachu, výčitkách a přijetí

Dnes víc než kdy jindy cítím potřebu podělit se s vámi o příběh. Můj osobní několik dní starý příběh. O příběh o velkém strachu, výčitkách, odpuštění a přijetí. O příběh, který nechce zažít žádná máma. Vlastně je to moje závěrečná forma terapie, vypsat se.

Byl pátek. S dcerkou jsem se chystala na nákup, v poledne jsme měly vyzvedávat syna ze školky, abychom stihli plánované audio vyšetření. Vlastně to bylo hezké dopoledne, kdy sice každou chvíli zvonil telefon, ale zároveň jsme si s malou stíhaly hrát a vařit pro panenky. Jen díky různým vyrušením telefonem už jsem cítila, že plán nákup – vybalit ho doma – a běžet do školky, dostává časové trhliny. A tak jsem ho pružně upravila tak, že cestou z nákupu jednoduše rovnou vyzvedneme synka.

Konečně jsme se vypravily. Stojím u věšáku s klíči a klíč od mého auta tam není. Hledám všude možně, dvakrát jsem vysypala kabelku. Karolínka mezitím stojí oblečená a obutá s nákupním košíkem u dveří. Jsou jí dva, na kliku už dosáhne, a tak zamykám otočným knoflíkem na dva západy.

Z hodiny na nákup se ukrajuje. Kam jen jsem ty klíče mohla dát. Stále nejsou k nalezení. V hlavě procházím v časové posloupnosti, co jsem dělala předchozí den po návratu domů, kam jsem co pokládala, a prohlížím ta místa.

Najednou mě zastavil zvláštní pocit od dveří. Určitě musejí být otevřené. Ještě zavolám – „Kájí, kde jsi?“ -„Tady!“ Vybíhám z bytu a jediné, co vidím, je má malá holčička, která se s vyděšeným výrazem kutálí ze schodů, v ručičce stále drží nákupní košík a očička prosí, ať ji zbrzdím. Není jak ji zbrzdit. 8 schodů, kdy bezmocně přihlížíte, se zdá být nekonečných, a přesto to je mžik. Před očima mi proběhly ty dva poslední nádherné roky, chvíle, kdy jsem nebyla dost vděčná, nežila každý okamžik s ní. Co když to jedna vteřina všechno změní…

Poslední ťuk, v mých očích smrtelné, a já letím ze schodů jak smyslů zbavená. Ne, tuhle bezmoc nechce zažít žádná máma. Chytám vykulenou holčičku do náručí. Tatam jsou všechny klidové techniky, má povaha stresaře mě dohnala. Dýchá, žije.

Zpětně vím, že jsem měla zachovat klid, zjistit, zda jí něco je, zda reaguje, dřív než jí zvednu. Jednám naprosto prvoplánově, intuitivně. Koulí na mě očička a nevydala ani hlásku. Já už se třesu, v hlavě mi letí jen musíme do nemocnice, musíme do nemocnice.

Snažím se uklidnit. Slyším, „mami já hapala“. Bolí tě něco? „Nič mami.“ Měla bych se uklidnit, vždyť reaguje, komunikuje, ale nejde to. Právě jsem se dostala na své emoční dno. Volám manželovi – „reaguje ti na pohyb prstu?“ Reaguje, vlastně ne, odstrkuje můj a cpe mi před obličej ten svůj „taky mám plstík, dívej mami“.

Je v pohodě, nic jí není, uklidňuji sama sebe. Díky chladnému jaru měla na sobě teplou prošívanou vestu a čepičku s ohrnutým lemem, to vše ji chránilo, včetně košíku, který pád brzdil. Nepomáhá to. Brečím, řvu, klepu se, není nikdo, komu bych mohla zavolat. Proti mě stojí vysmátej dvouletej drobeček a hladí mě, „mami dobý, mami nebeč“. Uvědomuji si, jak nic není důležitějšího než ona. Snažím se uklidnit, funguju na provozní rovině.

Malou se přeci jen bojím nechat usnout. Oběd sní v pohodě, asi by mě to mělo ujistit, že je vše v pořádku, ale nedaří se. Pro synka jsme došly s jejím „mami pobežíme“, ale stejně jsem ostražitá. Sotva vyjdu z bytu a vidím schodiště, třesu se, Karolínka ne, všem hlásí, že tam hapala.

Klíče se našly. Nákup absolvuji s oběma dětmi, rovnou navážeme plánovanou návštěvou ORL a pak ještě vyzvedneme i nejstaršího synka ze školy. Cítím, jak mám hlavu plnou výčitek, staré vzorce nekompetentnosti i mateřského selhání se hlásí o slovo. Toužím být sama, není prostor. Vezu syna na kroužek, s menšími dětmi jedu na stavbu. Objevili se tam moji rodiče, neplánovaně, jindy to nemám ráda, dnes cítím vděk. Babička se věnuje malé, Jeníček si hraje. Jsem v pohodě, mám to za sebou, určitě už to mám za sebou. Nic se nestalo, uf.

V půl sedmé s dětmi ze stavby odjíždím, sama. Nejstaršího Ondru vyzvedáváme cestou z mysliveckého kroužku. Ve chvíli, kdy se posadím za volant, cítím třes celého těla, takový ten vnitřní, co nemůžete ovlivnit, celá se vnitřně chvěju. Jedu pomalu, nespěchám, domů je to nekonečných 10 minut. Vnímám, že stres pramení z toho, že je zodpovědnost za všechny děti opět plně na mně. Můj každodenní chléb, zvlášť teď, kdy manžel tráví každou volnou chvilku na stavbě, ale dnes je to jiné.

Večeře dětem, já nejsem schopná cokoliv sníst, mám žaludek jako na vodě. Večerní hygiena dětí. Unavenou Karolínku, která poprvé za dva roky zůstala bez odpoledního spánku, ukládám s vypětím všech svých sil o půl hodiny dříve než obvykle. Vím, že kluci se zabaví. Věřím, že teď bude líp, když nejmenší človíček je po náročném dni bezpečně v postýlce. Zavírám dveře ložnice a přesně v tu chvíli mi tělo vypovědělo, roztřásla jsem se zimnicí, hlava pulzuje v nepravidelném rytmu, asi usínám na gauči a zase se vyděšeně budím, stres dopadl v plné síle. Malou v noci kontroluji, vše je v pořádku.

Ráno vstávám odpočatá a cítím se v pohodě. Bude to dobré. Není, stačí trochu stresu při přípravě oběda, do toho požadavky dětí a znovu se třesu. Oba s manželem vidíme, že takhle to nejde. Vyčítám si, že veškerá práce na sobě je pryč, že ty moje změny myšlení nefungují, zase jsem vyděšená malá holka.

Můj vnitřní sabotér se rochňal a připomínal mi, že jsem neschopná matka, občas přihodil nějaký tragický obraz toho, co se mohlo stát… Mohla jsem v tom zůstat, ale já NECHCI, slyšíš sabotére, nechci! Ano, ano, stála jsem na pokraji možné velké tragédie, ale ta se nestala. Můžu se nechat srazit představami co by kdyby.

Nebo mohu vstát, pustit to, přijmout, co se stalo, poučit se a jít dál s radostí bez výčitek. Nemusím vám myslím psát, co jsem zvolila. Koneckonců mám ráda výzvy a sebezkušenost je nejvíc. Bylo velmi zajímavé a přínosné sama na sobě praktikovat techniky, které používám při práci s klienty s traumaty a být sama sobě takovým klientem s přesahem.

Mohla jsem se v tom svém strachu a stresu ještě trochu porochňat, svolat okolí na pomoc, ale to nejsem já. O pomoc už si sice říkat dovedu, ale o pomoc, která je na místě, ne o takovou, která mi pomůže být obětí. Že se mi ukázala má slabost? To je v pořádku, není na škodu si občas připomenout, že ty slabé stránky mám, jsou součástí mě, ale je důležité s nimi umět pracovat.

Je naivní představou věřit, že seberozvoj, sebepoznání a sebepřijetí vedou k odstranění slabých stránek, které k nám patří. Důležité je, že umíme efektivně pracovat sami se sebou a dávat vyniknout svým silným stránkám, svým darům a sami sobě ve své autentičnosti a jedinečnosti. A pokud se ty slabiny objeví, přijmeme jejich odhalení s vděkem a znovu s nimi pracujme.

Vím od klientů, že živení výčitek v sobě a nezpracování negativních emocí souvisejících s traumaty vede většinou ke zvětšování problému v naší hlavě, k životním brzdám, k sebesabotáži, stresu, strachu a dále až k panice, depresím či dalším psychosomatickým až zdravotním potížím. Tedy tak daleko, jak moc naše vědomí i nevědomí dovolí negativním emocím na nás působit.

Nenechme se mýlit, přijetí situace neznamená, že problém zmizí. Přijetím opustíme negativní emoce a zůstaneme svobodní. Přijmeme to, že se něco stalo – situace, která sama o sobě nemá emocionální hodnotu. Jak víš, že máš své trauma zpracované? Dokážeš o něm mluvit stejně bez náboje jako když říkáš „kup 10 rohlíků“.

S pokorou přijímám svou velkou lekci a moc vám přeji, ať nic podobného nemusíte zažít.