Nemoc je přítel

Nemoc je přítel. Ano, myslím to vážně. Odvážné tvrzení, při kterém tak trochu lapeš po dechu? Jak tohle může říct, asi nikdy nebyla vážně nemocná…

Setkávám se s tímto pobouřeným názorem většinou od lidí, kteří vážnou nemoc stejně jako já neprodělali. Mluvila jsem naproti tomu s ženami, které vážnou nemoc prodělaly, a které nepřijaly roli oběti, ale roli aktivního tvůrce své nové budoucnosti. Má otázka k nim zněla, co jim nemoc vzala a co jim dala?

Už Konfucius řekl „Všichni máme dva životy, a ten druhý začíná ve chvíli, kdy si uvědomíme, že máme jen jeden.“ Žen se zkušeností vážné nemoci, s nimiž jsem mluvila, bylo několik a všechny to byly vědomé ženy, které svou nemoc přijaly nejen jako vztyčený varovný prst, ale především jako šanci, šanci na nový začátek, šanci zastavit se, ohlédnout se zpět a uvědomit si, co chci a co nechci. Překvapivě těch ztrát popisovaly výrazně méně než bych očekávala. Tváří v tvář možnému konci si většinou uvědomily, jaké malichernosti často ve svém dosavadním životě řešily, a svůj nový život po nemoci přijaly jako dar nového začátku, do něhož se rozhodly vstoupit bez limitů.

Nemoc je přítel, který nám říká Zastav se, Vnímej se, Važ si sebe, Pečuj o sebe, Ty jsi důležitá…Nemoc vzniká jako důsledek nerespektování potřeb nejen těla, vzniká jako důsledek nerespektování signálů systému psyché-soma-energy, na jejichž vyladění pracujeme s klienty během konzultací transformační psychologie. Víš, jaká by byla úplně nejtěžší nemoc? Pokud by člověk už nemohl onemocnět. Ztratil by tak totiž zpětnou vazbu o svém chybném konání a nemohl by ho změnit.

Poslouchat své tělo je ta úplně nejzásadnější a možná i nejtěžší věc, kterou se učíme. Zvláštní, od dětství slýcháme Nebuď na děti škaredá, Jste sourozenci, mějte se rádi, ale o sebelásce a sebeúctě se v našich rodinách mluví málo. Často je zaměňována se sobectvím, a tak často až v dospělém věku hledáme lásku samy k sobě, mnohdy teprve po tom, co zažijeme pár životních pádů.

Někdy teprve ve chvíli, kdy zasáhne nějaká nemoc, si uvědomíme, že máme jedno tělo a jeden život a pokud o to nebudeme pečovat, vyjdou všechny naše sny vniveč, protože když naše zdraví definitivně selže a životní funkce začnou slábnout, pak už nebude nic.

Přesto, že tohle všechno vím a už jsem ušla velký kus cesty, jsem stále na cestě sebelásky a stále jsou chvíle, kdy zapomenu, kdy si ani neuvědomím, jak moc své tělo vyčerpávám…A protože od svých klientek vím, že tohle je zkušenost mnoha žen, podělím se s vámi o jednu facku, kterou mi mé tělo uštědřilo už několik měsíců zpět, ale ze které stále čerpám, kdykoliv cítím, že mé tělo dobíhá mou mysl, která je už o několik sáhů přede mnou.

Zpomal! Neslyšíš? Tak zastav a rychle!

Pustila jsem se souběžně do několika projektů, které mě skutečně pohltily. Nemusela jsem se do ničeho nutit, jela jsem na vlně přirozené tvůrčí energie. A do toho přišel nejstarší synek ze školy, že ho bolí v krku. Zůstal doma s nejasnými příznaky. O dva dny později se u dcerky projevily první příznaky neštovic a o další dva dny později se konečně neštovice objevily i u syna. Záhadná nemoc tak byla rozluštěna a doma mi zůstaly dvě děti.

Svou tvůrčí energii jsem opustit nechtěla a zároveň jsem potřebovala věnovat čas nemocným dětem, které jsem nechtěla nikomu svěřovat. Ale kde vzít čas? Ukrojila jsem ho ze svého odpočinku, spala jsem jen minimálně. Věřila jsem, že to zvládnu, další víkend jsem se chystala na svůj vytoužený vzdělávací kurz a ani mě nenapadlo, že bych se ho nemohla zúčastnit, nemocná nebývám takřka nikdy.

Bylo tuším úterý, kdy mě začaly pobolívat kyčle a celkově se začala objevovat únava. Tělo mi říkalo ZPOMAL, ale já ho neslyšela, nechtěla jsem ho slyšet, nehodilo se mi, co mé tělo potřebuje. Byl čtvrtek, vzbudila jsem se s lehkou bolestí v krku a s bolestí v celé bederní oblasti. Manžel mě do telefonu jemně upozornil, že bych si na krk mohla dát alespoň zábal. Zapomněla jsem na to ve chvíli, kdy jsem telefon položila.

Vpodvečer jsem cítila, jak mi mrznou ruce a nohy, třásla jsem se zimnicí, ale ještě jsem odjela na nákup. Netuším, co jsem koupila, zpět jsem byla rychle. Tři deky, horká vana, Paralen, nic nezabralo. Hlavou mi létaly mé povinnosti, plánovaný odjezd následující den. Celou noc jsem se neklidně převalovala, nechtěla jsem budit hned po pár hodinách manžela, že potřebuji přinést další paralen, ale sama jsem nedokázala ani vstát z postele.

Kolem páté hodiny ranní jsem zmobilizovala všechny síly, vstala a k Paralenu rovnou přidala i penicilin, jehož jsem doma měla pár tabletek po synově podzimní angíně, kdy měl dávkování jen ¾ tablety. Bylo mi jasné, že jsem docestovala, ale netušila jsem, že bude ještě hůř. Odhlásila jsem mladšího synka ze školky, protože by ho neměl kdo odvést, a čekala, až děti vstanou.

I přes léky jsem ležela s bolestmi celého těla a jediné, co mě přimělo na chvíli zmobilizovat veškeré síly byla nutnost zajistit potřeby dcerky. Mateřský instinkt tak na chvíli vypnul můj imunitní systém bojující s nemocí – možná znáte i to, že se říká, jsi silnější než si myslíš, nebo dokážeš víc, než si myslíš. Naše tělo v zásadních situacích, zejména pak u stavů ohrožení, dokáže vypnout imunitní systém a dovolí hormonům nadledvinek vyřešit vzniklou situaci.

Naštěstí manžel přišel velmi brzy, díky tomu, že měl doma převzít péči o děti, abych mohla odjet, bylo naplánováno, že v práci pouze provede školení a vrátí se domů. Přesně ve chvíli, kdy klaply dveře, mé tělo definitivně vypnulo. V tu chvíli se začalo zaobírat jen samo sebou, už se mě neptalo, stejně neposlouchám. Zkrátka mě zastavilo. Po celý den mi teplota neklesla na teplotu, která by mi dovolila normálně vstát. Z toho dne si už víc nepamatuji. Vím, že jsem ležela v bolestech a horečce, a víc nevím. Na pohotovost pro antibiotika mě mohl manžel odvézt až o dva dny později, dřív jsem se neudržela na nohou.

Za tento den děkuji. Přijímám ho s velkým vděkem a respektem. Překvapuje tě to? Ten den vnímám jako velký RESTART, předěl, uvědomění ji vlastní zranitelnosti. Uvědomuji si, že jsem ten den odjet neměla. Valila jsem toho tolik, že víc už jsem přidat nemohla. No a když jsem neslyšela na Zpomal, přišlo rychlé Zastav.

Tato zkušenost přinesla kromě zpomalení a uvědomění i vyčištění řady věcí. Už delší dobu je mi blízký minimalismus, ne ve všem ho ale praktikuji. Proč? Klasická výmluva – není čas.

V pondělí zůstal ještě manžel doma, protože jsem se necítila stále dost silná na to, abych zvládla domácnost se třemi nemocnými dětmi. Mladší synek se během víkendu už také stihl připojit do neštovicové party. Vnímala jsem, že ještě alespoň jeden den potřebuji být od všech projektů a povinností odpojená, a tak jsem si stoupla k šatní skříni, jejíž přebrání jsem dlouho odkládala.

Bez emocí jsem brala do ruky jednotlivé kusy šatníku. Nevnášela jsem do redukce své myšlenky a vzpomínky, zkrátka jsem si kladla jedinou otázku – nosím/nenosím? Pravda obsah se velmi velmi zredukoval, ale já se cítila tak neskutečně lehká. Vnímala jsem to dobro, uvědomění a nové nadechnutí, které mi nemoc přinesla a s pokorou děkovala svému tělu, že mě zastavilo, protože vědomě bych si to nedovolila.

Poslouchej své tělo, věnuj mu péči i čas, nikdo jiný to za tebe neudělá. Pokud zavelí brzdi, tak skutečně přibrzdi. Pokud jsme k potřebám svého těla slepí a hluší, neobelstíme to a ten pád nemusí znamenat pouhou angínu.